Zámecká hygiena ve spartánských podmínkách
Když tak zpětně přemýšlíme nad ním, jak se způsob naší hygieny na Nemilkově od září 2016 vyvíjel, tak vlastně kopíruje pokroky v hygieně od středověku.
První mytí nebylo na zámku, ale před zámkem v kyblíku. Namydlení, ale zároveň trochu zmrzlí, protože už v září je po setmění na Šumavě zima, jsme se polévali vodou ohřátou ve varné konvici. Samozřejmě teplá voda došla v okamžiku, kdy to člověk v žádném případě nepotřeboval… První koupele tak končili, jak se u nás v rodině říká, „ledovkou“.
Časem jsme si polepšili. Pořídili jsme si zahradní hadici, kterou jsme vyvedli na stejné místo před zámkem, kde stál původně kyblík. Naše provizorní sprcha nabízela neomezené množství vody, což bylo příjemné, ale za to studené, tedy spíš ledové. Naštěstí bylo přes den krásné babí léto, tak se to dalo přežít.
Mnohem lepší však bylo koupání v Bušku, v malebném rybníku pod hradem Velhartice obklopeným lesem a kopečky. Koupali jsme se zde pravidelně až do konce října. Nevýhodou bylo, že jsme tady nemohli používat mýdlo, abychom neposkvrnili panensky čistou přírodu. Alespoň tak, na nás Bušek a jeho okolí zapůsobilo. Z počátku jsme při večerních koupelích nebyli sami, místní i chataři využívali posledních teplých dnů k příjemnému večernímu opláchnutí. Při jedné naší podvečerní koupeli nám zkušená místní plavkyně řekla: „Dnes se koupeme naposledy, tento týden to skončí.“ Jak pravila, tak se také stalo. Při dalším koupání jsme v rybníku osiřeli. A nebylo divu, protože voda už nebyla vůbec příjemná, přeskupila se v „žiletky“.
Další technologický pokrok přišel v listopadu, kdy náš kamarád instalatér rozvedl v přízemí zámku vodu a zprovoznil již dříve používaný odpad. Vybudoval nám provizorní sprchový kout, který jsme koupili v rámci zámeckého mobiliáře. To nejdůležitější bylo, že nainstaloval bojler a my jsme konečně měli tekoucí teplou vodu. Od té doby už teče horká kdykoliv, a to nejen ve sprše, ale dokonce i v provizorní kuchyni. V zimních měsících byl sprchový kout někdy jediné místo, kde se dalo ohřát. Vadou bylo, že se v naší první zámecké koupelně netopilo. Vylézt tedy ze sprchy, bylo často hrdinským činem, protože v „koupelně“ se občas teploměr blížil k nule.
Zatímco osobní hygienu ošidit můžete, tělesnou potřebu neošálíte. Během prvních návštěv jsme našli, jeden suchý záchod nepoužívaný již století, a jinak nic funkčního. Z toho vzniklo pravidlo „na WC se chodí v Praze, v krajním případě na poslední pumpě”. Jelikož pravidla se nadají vždy dodržet, museli jsme občas hledat i jiná řešení. Na vsi veřejné WC nenajdete, a tak nás zachránila jídelna JZD Vesa ve Velharticích. Dnes tam naštěstí jezdíme již pouze na dobrý oběd. První záchod jsme si pořídili chemický, ale pokrok nezastavíš. Vyřešili jsme odpad a s ním i regulérní záchod. Ten je ale zatím umístěn na cihlách, a jako v případě provizorního sprchového koutu v nevytápěné místnosti. To byste nevěřili, jak studené záchodové prkénko může být…
Už si vážně nemáme na co stěžovat, ale nikdo se nemůže divit, že bychom rádi ještě naše hygienické zázemí trochu vylepšili. Plány máme, teď je ještě realizovat!