Jak (ne)vzniká zámecká zahrada
Na počátku našeho působení na zámku jsme si dali několik předsevzetí, která se nám ovšem nedaří příliš dodržovat. Jedním z nich bylo, zákaz pěstování jakýchkoliv rostlin, ať již užitečných nebo okrasných. V době rekonstrukce je to přeci nesmysl a plýtvání energie. Rozhodla jsem se pro to, i přes to, že kytičky jsou mojí velkou láskou.
V době, když jsme měli činžák na Žižkově, jsem kytkami osázela všechny pavlače. Jednou, když jsme odjeli na dovolenou, tak měl za úkol kytky zalévat můj švagr, chudák! Po návratu mi sdělil: „Tak tohle, bylo poprvé a naposledy.“ Při zalévání totiž napočítal na čtyři sta kytek😊. Tady na zámečku jsem se zpočátku nechtěla zdržovat ani sekáním trávy, natož zatravňováním holých prostranství. Plánujeme přeci v budoucnu dělat nějaké terénní úpravy, takže se bude vše měnit. Ale jak je známo, „zakázané ovoce nejvíc chutná a pravidla jsou od toho, aby se porušovala“, a tak je dnes všechno jinak!
Začalo to už v září, ani ne měsíc od naší první návštěvy Nemilkova. Hodná paní sousedka mi přinesla košíček s cibulkami tulipánů. Měla jsem si je někam zasadit, aby nám pak na jaře udělaly radost. A tak jsme začali upravovat část plochy před zámkem. Zprvu se mi zdálo, že to nebude tak složité, ale ouha. Půda v okolí obsahovala kromě spousty kamenů i předměty, které by tam člověk nečekal. Cihly, plasty, sklo, rozbitou dlažbu, úlomky různých nádob, kusy železa, či dokonce staré boty. Tato komplikace s tulipány mě utvrdila v mém původním předsevzetí, že opravdu sázet kytky v tuto dobu, kdy máme plné ruce práce s vyklízením, stěhováním, zabezpečením budov před nadcházející zimou, a bůh ví s čím ještě, není rozumné.
Ale přišlo jaro… Sluníčko začalo hřát, všechno se zazelenalo a na našem léta neupravovaném pozemku dokonce rozkvetly sněženky a fialky. A já neodolala a postupně podléhala. Začalo to stromky. Rozhodli jsme se pár stromečku zkusit. Než vyroste takový strom, tak to přeci chvíli trvá, takže není na co čekat. Na zkoušku jsme objednali deset sazenic smrčků. Nějakým nedopatřením nám však přivezli deset malých balíčku po deseti kouscích. Nezapomněli také dodat, že stromky se musí rychle zasadit, aby neuvadly a neuschly. Při devadesátém stromku, jsem už byla celkem v úzkých a nevěděla jsem kam s nimi.
A pak už to rychle následovalo „s jídlem přeci roste chuť“. Od dalších milých sousedek jsem dostala mnoho jiných sazenic a odštěpků krásných květin. Dokonce jsem několikrát navštívila i „ráj“, tak jsem pojmenovala zahradnictví v Sušici😊. Také z chaty na Slapech jsem si přivezla řízky kytek i okrasných keřů. Dnes máme všude zasázené stromečky, okrasné keře, byliny, dokonce cibuli a cuketu. Máme jiřiny, řeřichy, afrikány, cínie, montbrécie, astry, pelargonie a muškáty, kvetoucí kaktusy a sukulenty, a mnoho dalších rostlin, které nevím, jak se jmenují. V „ráji“ jsem nakoupila rododendrony a azalky, z kterých jsem udělala řízky a pokouším se je rozmnožovat. Kromě stovky různých jehličnanů přibyly ještě olše, zimolezy, buxusy a túje. Rychle rostoucí jehličnany se však našemu hlavnímu mentorovi a velikému znalci historie nelíbí, prý na zámeckou zahradu nepatří, a tak je budu muset v budoucnu vyměnit za staré odrůdy ovocných stromu a jiné vzácnější dřeviny.
Každý si dovede představit, kolik vezme času pouhé zalévání v letošním parném létě. A co teprve, když dojde voda. Naivně jsme si mysleli, že místo v Pošumaví bude bohaté na déšť. Ale opak je pravdou. Ne nadarmo se jmenuje nejbližší větší město Sušice. V Praze prší častěji než tady. Jednou snad budeme mít vyřešeno zachytávání dešťové vody v pořádných vodních nádržích, budoucích rybníčcích, ale teď…Nejprve jsme odčerpali všechnu vodu ze sklepů. Pak přišli na řadu všechny možné barely a nádoby, do kterých zachytáváme vodu z okapů. Co budeme dělat až dojde i ta? Asi pojedeme se sudem na kolečku k sousedům a budeme prosit o vodu. Naše první neplánovaná zámecká zahrada za to přeci stojí.