Z Prahy na Nemilkov z pohledu Davida

Po týdnech slibování se to konečně stalo. Sedím u počítače a píšu. Na náš blog jsme nepřidali pořádný článek už neuvěřitelné 2 roky…Tak jsem se toho ujal s tématem, který jsme vymysleli již před dlouhou dobu. Jak to celé dobrodružství okolo Nemilkova vidí mladší generace Kaplanů.

Už mi to připadá jako věčnost od doby, kdy se o kupování zámku začalo mluvit. Není to jako jít si koupit nové boty, i když si dovedu představit, že vybírání bot může být pěkný oříšek. Se zámkem to bylo podobné až na to, že zámek po roce neodložíte do skříně, protože vyšel z módy. Nepamatuji si, kolik ruin rodiče objeli, než se rozhodli pro Nemilkov. „Bylo to v podstatě jasné, jakmile jsem poprvé vstoupila na nádvoří,“ řekla mi jednou máma, když jsem se jí ptal proč se rozhodli bydlet právě tady.

Vzpomínám si jen na jeden zámek, kde jsem byl s tátou na prohlídce. Jak se ukázalo Pirkštejn byl spíš hrad než zámek. Pamatuji si, že hned na začátku se vyskytl zásadní problém. Hrad nebyl na prodej. Církev, která v té době objekt vlastnila by nám hrad pouze pronajímala. Další nedostatky logicky vyplývali už z povahy stavby. Hrady nebyly určeny zrovna k pohodlnému bydlení. Pirkštejn nebyl žádnou výjimkou. Hlavní budova byla malá, studená a neútulná. Nezajímavějším aspektem celého hradu byla dominantní věž, která dělala hrad jedinečným. „Ta věž je „game changer“, tohle místo má něco, co ostatní postrádají,“ řekl mi tehdy táta a asi vážně o koupi uvažoval. Máma to ale asi viděla jinak, a i Pikrštejn byl nakonec smeten ze stolu. V mých vzpomínkách narážíme na „okno“, které je nutné přeskočit. Musíme se přesunout až ke zlomovému dni.

Jsme na chatě na Slapech, kam jsme v té době jezdili téměř každý víkend. Nejsem si jistý proč, ale je tu celá rodina. Táta možná slaví narozeniny. V kuchyni pod linkou je schovaný speciální dárek. Většina příbuzných ví, že rodiče hledají místo, kam se přestěhovat. Když se k tomu v myšlenkách vracím, tak si podle mě mysleli, že si z nich celou dobu střílí. Ale tento den se má všechno změnit. Celý obývací pokoj pozorně sleduje mamku, jak vytahuje veliký perník v podobě zámku. Plastika zámku putuje do tátových rukou a v té chvíli to všem muselo pomalu dojít.

„Oni to myslí vážně, blázni.“

Mysleli to vážně. Necháme všeho, co jsme vybudovali, na čem jsme pracovali a odjíždíme. Mějte se tu hezky.

Nemám nejmenší ponětí, jak jsem se v tu chvíli cítil já. Asi to nebylo nic hrozného. Věděl jsem už dřív, že tohle je jejich plán a s ním musíme počítat. Přesto to pro mě byla velká změna. Před rokem jsem se vrátil z neúspěšné cesty do USA, srovnával jsem se s myšlenkou, že hokej už je minulost, začal jsem chodit na vysokou a do toho přišlo tohle. Po roce „mama hotelu“ si budu muset zase prát sám…

Nyní si kladu otázku, jestli jsem byl pro rodiče tehdy šťastný. Částečně, jsem radost určitě měl a obdivoval je. Na druhé straně byl strach a trochu i naštvání. Ten strach snad všichni pochopí. Maminka mi odjížděla do nějakého zapadákova na Šumavu a mě nechává samotného tady. Kde budu bydlet? Jaké to bude, nemít své hnízdečko, kde každý večer čekají moji „ochránci“? Myšlenek, které mi v té době běhaly hlavou musela být hromada, ale nakonec se všechno vracelo k obdivu.

Nečekal jsem, že zrovna obdiv k takovému rozhodnutí bude jednou z mých emocí. Ano, obdivuji rodiče za jejich odvahu udělat takhle zásadní rozhodnutí. Nechat všechno za sebou a v podstatě začít jiný život. Najít si projekt, který jim pravděpodobně vydrží do konce života. Projekt, který je baví, snad je bude jednou i živit a naplňovat elánem další desítky let. Osobně stále úplně nerozumím, jak podobnou rozhodnost získat. Jak v sobě najít odvahu udělat ten klíčový krok. Důvěřovat svým nohám na cestě do neznáma. Vědět, že na konci cesty bude všechno v pohodě.

Jednoduchá věta, kterou mi jednou řekla mamka. „Na konci tvé cesty bude všechno dobré, protože pokud není, tak ještě nejsi na konci.“

Na rozdíl od mojí cesty, se mé vyprávění ke konci blíží. Našel bych spoustu dalších pohledů, které bych mohl popsat. Mohl bych víc vzpomínat na to, co se dělo, víc rozpitvávat své pocity, ale hrabat se v minulosti je zbytečné. Nepamatuji si dobu, kdy byli rodiče šťastnější než dnes. Nevzpomínám si, kdy jsem tak rád s nimi trávil společný čas, jako v současnosti. Jsem šťastný, že máme Nemilkov.

Můj domov je teď mimo Prahu, vždycky se tam těším, a velmi rád se tam vracím.