První měsíce na Nemilkově jsme mytí řešili středověky – kyblíkem a konvicí před zámkem, kde každá koupel končila ledovou sprškou. Následoval zahradní hadicový „sprchový kout“, koupání v rybníku Bušek bez mýdla a teprve později kamarád‑instalatér zprovoznil provizorní koupelnu s bojlerem, byť v nevytápěné místnosti. Dnes máme i regulérní záchod, ale pořád stojí na cihlách v zimě; hygienické zázemí se zlepšuje pomalu a stále je co vylepšovat.

Na začátku rekonstrukce jsme si na Nemilkově zakázali jakékoliv zahradničení, protože kytičky a stromy by jen braly čas. Stačil však košíček tulipánových cibulek od sousedky a moje předsevzetí vzalo za své. Navzdory půdě plné cihel, skla a starých bot jsme do jara vysázeli desítky smrčků, keřů, bylin, zeleniny i květin. Zalévání v suchém Pošumaví je sice boj, ale záchrana zámku už dávno vypadá i jako záchrana zahrady.

Po válce připadl zámek Nemilkov státu a sloužil jako národní výbor, knihovna a sušárna heřmánku, takže samotná konstrukce zůstala zachovaná, ale dědictví socialistické správy je nepřehlédnutelné. Futra, dveře a okna jsou prošpikovaná deset centimetrů dlouhými hřebíky, ve sklepech a půdách se válejí hromady nevyužitých cihel a dvůr zalitý asfaltem se zvedl o třicet centimetrů, takže voda teče proti budovám. Teď stojíme před rozhodnutím, zda a jak nádvoří navrátit do podoby z 19. století.

Zimní romantika? Zapomeňte. Na Nemilkově jsme v obytné místnosti naměřili nulu a teplo bylo jen v metrovém okruhu kolem kachlových kamen, kde se teplota vyšplhala na 13–18 °C. K přežití potřebujeme jégrovky, kulichy, lyžařské rukavice a vrstvy oblečení i při cestě na chodbu, spíme v čepicích pod několika dekami a noční výlet na záchod připomíná kryosaunu. Ironií je, že navzdory mrazu se člověk snadno popálí, protože veškerá hygiena i převlékání se odehrává těsně u kamen – proto jaro vítáme s nadšením, i když uvnitř zámku pořád vládne zima.

Po televizním pořadu byste čekali malý objekt, ale zámek Nemilkov se ukázal jako labyrint místností plný harampádí, kde jsme se zpočátku ztráceli. Rodinná úklidová akce odhalila chaos, nedostatek nářadí a přivedla nás k zásadám typu „dodělej, co děláš, nikdy nechoď s prázdnou a bez baterky se v tomhle domě nehneme“. A když jsem se navzdory Markétině radě pustil do opravy střechy, skončilo to útěkem před rojem vos a další lekcí, že improvizace má své meze.

Z plaveckých bazénů jsem se ocitla v nemilkovských ruinách – místo čistých, teplých hal teď obývám tmavé, studené komnaty plné hmyzu a myší. V létě 2016 jsme po letech hledání koupili polorozpadlý zámek i dvůr a od té doby vyklízíme letitý nepořádek, likvidujeme nevhodné stavební zásahy a sbíráme každý zbytek historie, který najdeme. Čeká nás dlouhá a náročná obnova, ale naším cílem je zachránit tuto kulturní památku a jednou ji vyškrtnout ze seznamu ohrožených staveb.